Jak se naučit zapomenout?

13.07.2021

Učení je jako chůze v čerstvě napadaném sněhu na horách. Při stoupání si můžeme vybrat jakoukoliv cestu, ale při návratu už jen následujeme cestu vyšlapanou. Čím vícekrát půjdeme dolů, tím hlouběji se budeme propadat do stopy. Bude to těžší a těžší. Můžeme se s tím ale naučit pracovat.

Je to nezbytné pro přežití, nechceme být paralyzování promýšlením každého kroku. Ale to znamená, že dlouhotrvající zvyky se velmi těžko mění. Na druhou stranu je nutné si dávat pozor na zjednodušení, protože ovlivňuje to, kým doopravdy jsme.

Stroje jsou děti lidstva. Člověk je od počátku vytvářel, aby nastavil a zdokonalil své vlastní funkce, což znamená, že je zčásti vytvářel podle obrazu svého. Podoba však neustále sílí a dokonce přebírá důležité dovednosti. Geniální lenoch, kterým člověk je, tak přenechává určité schopnosti stroji a bude pokračovat, dokud stroj nebude umět všechno, co on sám, a ještě něco navíc.

Znáte ten pocit, že příští den máte něco udělat a musíte si to zapsat, než jdete spát, jinak si na to nevzpomenete? Neustálé zapomínání všeho, co se s člověkem děje, ho dostává do těžké situace.

Každá myšlenka je zadržený svalový pohyb. 

Pravidelné využívání mozku fyzicky mění jeho strukturu, stejně jako u svalů, mozek se stává větším a silnějším díky cvičení (Deutschman 2005). Zvyky jsou jednou pevně zapojené do struktury našeho mozku, tak to vezme čas a trvalé úsilí je změnit. Proto je jednodušší se naučit nový zvyk, než se snažit změnit starý (Duhigg, 2012).

Co skutečně odděluje světovou extra třídu výkonu od každého jiného je čas, který věnuje praktikování. (Ericson, Krampe, Tesch-Romer 1993). Jeden až tři měsíce dennodenního tréninku je vyžadováno předtím, než se nové chování stane automatickým (Lally, van Jaarsveld, Potts Wardle, 2010). Toto se však děje i opačně a to tehdy, když si skutečnosti zjednodušujeme na nejnižší úroveň. Náš mozek se prakticky přestane snažit a omezuje svoji funkci. Čím častěji se na něco spoléháme, například na Google nebo náš mobil, tím méně si toho pamatujeme.

Aby paměť pracovala dobře, tak k tomu potřebuje několik skutečností:

  • Bdělou pozornost,

  • motivaci si zapamatovat,

  • energii, kterou získává z kvalitního spánku a potravy bohaté na fosfor, uhlovodíky, vitamíny skupiny B i čerstvého vzduchu.

Naše paměť je jako sval, pokud ji cvičíme, tak roste. Stejně tak jako svaly ve vašem těle, které během cvičení napumpujeme, pobolívají ještě několik dní, zachovávají si tvar a sílu měsíce i léta po přerušení tréninku. Připravenost na práci, to je nejjednodušší paměť.

Nejlépe se učíme nápodobou

Tak jak dospíváme, opičíme se složitěji, delikátněji a obecněji, avšak absolutně se oprostit od napodobování nemůžeme. Čím beznadějněji stárneme, tím úporněji kopírujeme sami sebe. Dříve či později se stáváme svou vlastní ozvěnou.

Stává se, že nasloucháme-li něčí řeči, ihned ji v krajně zhuštěné podobě bezděčně opakujeme, to jest měníme zaslechnutou cizí řeč ve vlastní řeč vnitřní a zavádíme ji tak do krátkodobé paměti. Vytváříme tak podmínky, které napomáhají rozpomínání. Pokud se už teď cítíte nespokojení, úzkostliví, nervózní nebo ustrašení, tak si zkuste analyzovat co čtete, posloucháte a co sledujete - jsou to pozitivní zprávy, nebo negativní, daleko více si stěžujete, nebo chválíte.

Jak zapomínáme?

Vytěsňováním zapomínáme nepříjemné. Avšak vytěsněné vzpomínky mohou pronikat do našeho vědomí v zastřené a někdy i kuriózní podobě, kterou nazýváme komplexy. Vytěsňování se považuje za minimalizaci nepříjemna v naší paměti, je to elementární obranný psychologický mechanismus. Kdyby všechny hrůzostrašné vzpomínky působily aktivně po celý život, člověk by byl pak stále na mučidlech. Vytěsňování není ničení, stírání stop v paměti, to je pouze jejich blokování, brždění, potlačování. Vůbec nezapomeneme na nepříjemnost, ale jen se z ní na okamžik vymaníme, přestane na chvíli poutat naši pozornost a tím oslabí své hrůzostrašné působení.

Člověk nemůže žít v konfliktu se sebou samým. Existuje jakási norma vnitřního alibismu. Nejrychleji člověk nezapomíná to, co mu špatného způsobil svět a lidé, nýbrž to, co způsobil jiným i sobě. S obrovskou silou se vytěsňují všechny druhy závisti, bezpočet variant komplexu méněcennosti a podobně. Častokrát to nazýváme "pštrosí politika", schováváme se před problémy a představujeme si, že neexistují.

Výběrová tupost = z žákovy paměti je houževnatě vypuzována nezajímavá, i když povinná látka. Velmi často se však určitá látka stává nezajímavou právě proto, že je povinná

Co když chci zapomenout?

Rozchod, zklamání, nenaplněná touha. Řekli jsme si, že chceme zapomenout, ale kdykoliv byla slabší chvíle, tak se nepříjemný pocit vrátil. 

Ptáme se sami sebe, proč nejde zapomenout? Proč se nemůžeme odpoutat? 

Protože dost velká část pozornosti stále žije v minulosti. Vracíme se v myšlenkách, v obrázcích, sjíždíme sociální sítě svých bývalých a provádíme další možnosti sebetríznění. Naše touha možná je zapomenout, ale veškeré činnosti, které děláme, evokují rozpomínání.

Velmi neradi se loučíme s věcmi, lidmi nebo skutečnostmi, ale pokud jednou chceme zapomenout, skutečně zapomeňme. Vymažme či vyhoďme vše, co by jen maličkostí mohlo skutečnosti či člověka připomínat. Zapomenout se nedá myšlenkami o zapomínání. Když se však stane, že úsilí je bezvýsledné, nejjednodušší je zanechat všech pokusů a přepnout svoji pozornost na něco jiného.

Klademe si někde uvnitř otázku: Zapomněl jsem už na to? A právě touto vnitřní otázkou zapínáme příslušnou ozvěnu, opět vzpomínáme. Vzniká tak začarovaný kruh, vzpomínky tím jenom sílí. Kdo chce zapomenout, musí zapomenout bezděčně. Nejlepší je jít osvědčenou, i když nesnadnou cestou rozptýlení a pak dříve či později zapůsobí podvědomá vůle, ta automatická minimalizace pekla, jež proniká celou naší bytostí.

Odpoutání se od myšlenky, věci, člověka je těžkou, ale možnou cestou. Naše paměť není dokonalá a když se naučíme přepisovat své myšlenky, názory a přístupy, tak si můžeme ulehčit od několikaletých trápení.

Každá myšlenka je zadržený svalový pohyb. Dá se říci, že myslíme celým tělem a že celá naše motorická soustava slouží myšlení. Myslím, tedy jsem. Je jenom jeden způsob, jak myšlenkově postihnout vlastní myšlení: myslet jinak.