Pochvala vs. Ocenění - jaký je v nich rozdíl?

27.08.2020

Během svých terapeutických sezení nebo workshopů digitální minimalismus a osobní vizi, jsem si všiml jednoho společného tématu - touha po ocenění a rozkol ve způsobu oceňování. Začal jsem se o danou tematiku více zajímat.

Jak tedy na to? Jak pozitivně reagovat na konání druhých?

John Gottman upozorňuje, že aby se vztah a člověk dobře vyvíjel, je potřeba mít na jednu výtku až pět pozitivních interakcí - ocenění. Pocit ocenění plyne dokonce i z toho, že se často navzájem ptáme a jeden druhého žádáme o pomoc.

Žijeme v době sociálních sítí a abnormální touhy získávat pozitivní pochvalu od svého okolí. Ze své praxe vím, že nechodíme do práce jen kvůli platu, ale také proto, abychom pocítili, že na našich schopnostech, pracovitosti, pečlivosti, nápadech záleží a že si jich ostatní lidé i váží.

To, kdo naši práci ocení, hraje důležitou roli. Avšak existuje zásadní rozdíl mezi oceněním, pochvalou a sebehodnocením.

Stává se často, že vám pochvala nepřipadá tak úplně opravdová?
Dokážete chválu přijímat, nebo je vám natolik nepříjemná, že nevíte, co odpovědět? 

Autoritativní vztah vs. Partnerský vztah / Pochvala vs. Ocenění

Autoritativní vztah tkví v nerovnosti, nadřazenosti a podřazenosti, používání mocenských prostředků. Také ve vyzdvihování nekompetentnosti, podceňování názorů a do určité míry i v nezájmu o prožívání druhého. V pozitivním pohledu je založen na schvalování činností od autority a hodnocení následné vlastní hodnoty. Nejčastějším nástrojem jsou odměny, tresty a pochvaly.

Partnerský vztah charakterizuje především respekt k jedinečnosti sebe sama i každého jiného člověka. Vede k zodpovědnosti jedince, který je schopen řešit své životní těžkosti a ochoten žít pro druhé. Dává prostor pro vyjádření názoru i pro návrhy řešení a vyjadřuje důvěru v to, že člověk udělá to nejlepší, co může, vzhledem ke svému věku a zkušenostem. V tomto vztahu je zásadní zodpovědnost za spokojenost, nelpění na schvalování ostatních a uvědomění si vlastní hodnoty ve společnosti. Nejčastějším nástrojem je zpětná vazba nebo ocenění.

Proč používáme pozitivní vyjádření vůči druhým:

  • Chceme navodit příjemnou atmosféru.
  • Chceme je potěšit, udělat jim radost, protože k nim máme dobrý vztah.
  • Chceme se zavděčit, zvýhodnit své postavení u těch, kteří mají moc nám nějak prospět.
  • Chceme je přimět, aby udělali co je potřeba nebo co potřebujeme my.
  • Chceme je povzbudit, aby pokračovali v určité činnosti nebo chování.
  • Chceme jim dát najevo, že nám na nich záleží.
  • Chceme jim dát vědět, že si vážím všech dobrých a správných činností.
  • Chceme jít příkladem.
  • Chceme dát najevo, že jsme si všimli úsilí, dobrého postupu nebo výsledku nějaké činnosti.
  • Chceme se od nich také dočkat pochvaly.

Pochvala jako pozitivní vyjádření

Ne každé pozitivní vyjádření je prospěšné, i když často slýcháme, že se jím nedá nic zkazit.Výzkum prokázal, že často chválené děti za ochotu rozdělit se s ostatními byly mimo domov méně štědré než děti, které matky tolik nechválily.

Pochvala je brána nadřazeně, mocensky, jako manipulativní využívání pozitivního vyjádření. Pochvala podporuje pocit druhého člověka, že může ostatní hodnotit. Sotva bychom řekli, že zaměstnanec udělil pochvalu řediteli podniku, dítě rodičům, vrstevníci sobě navzájem. Skryté poselství pochval zní: Děláš věci k mé spokojenosti.

Kdo dnes chválí, může zítra kritizovat.

Znaky pochvaly

  • Neverbální projevy - tón hlasu amimika jasně vyjadřují nadřazenou pozici.
  • Neoprávněné zobecňování. "Ten váš Honzík je tak šikovný, úplný stavitel."
  • Laciné fráze o hodných holčičkách, šikovných klucích, milých dívkách, roztomilých děťátkách. Toto někdy přeroste až do přehánění, o němž obě strany vědí, že není reálné.
  • Kombinace pochvaly s kritikou. "No vidíš, teď je to konečně hezké. Ale že ti to trvalo!"
  • Vlastní spokojenost závisející na druhém. "To jsi mi udělal radost, že jsi to tak rychle dokončil."

Bezprostřední důsledky pochvaly

Častokrát jsme emočně celkem nedotčeni, víme, že to druhá strana říká jen ze zdvořilosti. Zejména, jakmile je pochvala povrchní, obecnou a otřepanou frází. Po pochválení máme tendence se stáhnout nebo se naše příjemné pocity mohou mísit s rozpaky a s nejistotou (Proč to říká?), nebo s nedůvěrou k tomu, kdo pochvalu vysloví (Co tím sleduje?), nebo i s nepříjemným pocitem, že druhý přehání. Často reagujeme uvedením věcí na pravou míru, někdy až "shozením" či odmítnutím pochvaly.

Dlouhodobé důsledky pochval

Pochvaly vytvářejí závislost na vnějším hodnocení, na druhých lidech, a především pak na těch, kteří představují autoritu. To omezuje vnitřní svobodu člověka. Pak přichází představa, že lidé se dělí na ty, kteří zastávají nadřízené pozice a mají moc, a na jim podřízené. Je třeba nepohněvat si mocné, zalíbit se, zavděčit, získat jejich přízeň - a pochvala je jejím důkazem. Touha být zajedno s autoritami, které mají moc udělovat odměny, pochvaly nebo tresty, potlačuje kritičnost a při rozporu s vlastním přesvědčením umlčuje případné výčitky svědomí. Přímé vynucování pochvaly je varovným znakem. Jednou z takových manipulací je předstírání neúspěchu: "Mně se to nepovedlo!" nebo "Já mám tak strašnou postavu!"

Lidé se učí něco dělat proto, aby se zavděčili autoritě, a nikoliv pro podstatu věci. Takový lidé jsou pak i snáze manipulovatelní okolím.

Pochvala je druhem odměny. Stává se cílem, samotná činnost je druhořadá. Pokud není v dohledu autorita, která udělí pochvalu, a pokud chybí i vnitřní motivace, není důvod chovat se správně, dělat něco dobře či dokonce vůbec něco dělat. Z řady činností tak mizí přirozený prožitek a radost, což je velké ochuzení života. Pochvalu můžeme cítit jako závazek nebo i břemeno, že musíme dostát vysoko nastavené laťce. Úzkost a strach o to, jak to dopadne příště, snaha nezklamat očekávání - to všechno nakonec může přinést stres. A pod jeho tlakem přestaneme dělat to, v čem jsme dobří.

Zobecňující pochvaly jako "šikulka" se mohou stát nálepkami. Nálepky zavazují, svazují a neumožňují být člověku tím, kým opravdu je. Krásný příkladem jsou lidé, kteří kladou důraz na horoskopy: "Ty jsi beran a ti jsou prostě tvrdohlaví."

Většina lidí si rizika nálepek neuvědomuje. Protože pochvaly a nálepky, i když jsou manipulativní, jsou mnohem příjemnější než kritika. Uspokojí alespoň částečně potřebu být druhými pozitivně hodnoceni. 

Nebezpečí pozitivních nálepek spočívá v tom, že člověk je tlačen k činům podle přání druhých. Pak potlačuje vlastní pocity: "Musím být vždycky veselá, klidná...", "Očekává se, že budu vždycky rozumný...", "Nesmím druhé zklamat."

Pozitivní nálepky mohou také brzdit vlastní snahu.

Pozor na veřejné pochvaly

Nejdříve přijde příjemný pocit, pak ale i zhoršení vztahů s ostatními. Děti na druhém stupni někdy reagují na pochvalu horším chováním, protože dobré vztahy mezi vrstveníky jsou pro ně důležitější. Na tabulích cti s fotografiemi nejlepších žáků se pravidelně objevují propíchané oči, přimalované kníry a podobně. Tento druh pochvaly navíc jasně říká všem ostatním, že jsou druhořadí, protože Je zpravidla chválena osoba, nikoli konkrétní zásluha.

Alternativami k pochvalám jsou zpětná vazba, uznání a ocenění

Neobsahují manipulaci a vyjadřují rovnocenný vztah. Popisují především současné pozorovatelné chování člověka, nikoli jeho trvalejší vlastnosti a charakter. Oceňování správného chování a úsilí člověka pomáhá vidět sebe sama v jiném světle, než určuje jeho nálepka.

Nevýhodou ocenění je pocit jeho ochutnání od takových lidí, kterých si sami vážíme a jejichž názor je pro nás důležitý. Čím lépe jsme si však vědomi toho, čí ocenění nám chybí, tím snáze můžeme jednat tak, aby se nám chybějící zpětné vazby dostalo. Na to však velká část lidí řekne, že si musíme vážit sami sebe a nechtít od druhého zpětnou vazbu. To je ale stejné, jako se sám chytit za uši a zvednout se do vzduchu. Cenit si sami sebe znamená, že si nejen vážíme sebe jako osoby, ale i svých pracovních schopností. A to je těžké, jestliže máme pocit, že ostatní nás nedoceňují.

3 způsoby přijetí komplimentu:

  • Chválu nepřijmete vůbec - "Jsi dobrá." "Nejsem. Sám jsi mnohem lepší."
  • Ocenění přijmete s povděkem - "Jsi dobrá. Díky. Je milé, že to říkáš."
  • Chválu přijmete a zároveň ji druhému vrátíte - "Jsi dobrá. Mám radost, že si to myslíš. Tady je snadné být dobrý, když má člověk tak velkou podporu v ostatních."

Lepším řešením je nejprve chválu přijmout a teprve potom ji předat dál. 

Pokud víte, že někdo má problém s přijímáním chvály, požádejte nejdříve o dovolení pochválit. Začněte otázkou: "Dovolíš mi, abych tě trochu pochválil?"

Spontánní projevy vděku

Čekáme-li na spontánní projev vděku, můžeme se načekat dost dlouho. Ocenění se nám buď nedostane vůbec, nebo pro to sami něco uděláme. Některým lidem se takové vyžádání vděku přímo hnusí, jiným zase nedělá problém. A co vy? Dovedete si představit, že si řeknete o ocenění - "No, není to povedené? Klidně mě pochval."?

Vyžádat si pochvalu není nic špatného.

Představte si, kdyby pracovní skupina na závěr roku požádala vedoucího, aby jí projevil trochu ocenění za všechnu práci, kterou pro firmu za ten čas udělala. Kdyby potom takový šéf, který jinak s oceňováním šetří, skupinu pochválil, a navíc přede všemi osobně a konkrétně poděkoval každému zvlášť. Představte si, jaká by byla nálada v týmu?

Oceňování je nedílnou součástí komunikace. Přispívá k dobrému psychologickému ovzduší na pracovišti i mimo něj. V zásadě se jedná o to, že o druhém víme a dokážeme jej za přínos, kterým přispěl k vývoji a společnému úspěchu, ocenit.

Zkuste se teď zamyslet nad tím, kdy naposledy jste ocenili svého vedoucího nebo rodiče?

Jak dát druhému najevo, že si ho vážíte?

Musíme se zamyslet, jaký styl ocenění nebo komunikace druhý upřednostňuje. Celou komunikaci stavíme na rovnocenném a kooperativním vztahu, na zájmu o druhého člověka. 

Ocenění lze vyjádřit:

  • Neverbálně - tónem hlasu, mimikou, úsměvem, palcem vzhůru, uznalým pokyvováním hlavou či mrknutím. 
  • Slovním oceňování - je nejefektivnější používat popis situace či informace. Na rozdíl od klišé, kterým je často pochvala, by ocenění mělo být výrokem šitým na míru dotyčnému člověku a situaci. Popis vyžaduje přece jen trochu více času i přemýšlení než povrchní pochvaly typu "To je krásné." Pozitivní popis přináší člověku opěrné body, na něž se dá spolehnout při opakování činností. Pomáhá si uvědomit, co bylo při dané činnosti nebo chování podstatné. Je důležité vyjadřovat jen svůj názor. Můžeme používat já-výrok: "Myslím si, že.""Zdá se mi, že."
  • Souhrnné pojmenovávání chování - slova, kterými označujeme dovednosti, žádoucí chování nebo postoje, jsou pro lidi často velmi nejasnými pojmy. Co je vlastně trpělivost, úsilí, statečnost, zodpovědnost, pružnost, vstřícnost? Součástí ocenění může být souhrnné označení toho, jak se právě člověk zachoval - po popisu použijeme právě ony abstraktní pojmy, aby si s nimi dítě mohlo propojit své konkrétní chování. Místo pochvaly "Ty jsi ale statečný chlapec," lze popsat chování člověka a pojmenovat dovednost, kterou prokázal: "Bylo vidět, že máš ze zubaře strach, ale překonal jsi to, otevřel pusu a nechal si ten zub ošetřit. Tomu říkám statečné chování."
  • Pokud chceme hovořit o pocitech (radosti, hrdosti, spokojenosti), zaměřme se na prvním místě na pocity druhé strany. "Máš asi pořádnou radost, že už dokážeš přeplavat celý bazén. Ze začátku se ti do toho moc nechtělo, ale pak ses do toho pustil a vytrval jsi."

Pro pochvaly je typické používání přídavných jmen (šikovný, odvážný, hezký), pro souhrnná pojmenování chování jsou charakteristická podstatná jména nebo příslovce (to jsi projevil odvahu, zachoval jsi se čestně).

Nezapomínejte, že součástí vyjádření respektu je povzbuzení. Zásadou je připustit obtížnost nějaké činnosti nebo učení, a pak teprve povzbudit k pokračování. Vyvarujte se zesměšňování nebo snižování náročnosti situace, místo: "To je brnkačka." nebo "To zvládneš levou zadní." Zvolte spíše: "Naučit se dobře cizí jazyk je pracné a člověk to nebude umět hned. Ale dá se to zvládnout. Zkusíš to sám, nebo chceš, aby s tebou někdo konverzoval?"

Nepřímé ocenění

Nepřímé ocenění v nás většinou vzbudí příjemnější pocity než ocenění přímé. Mluvíme-li o projevech oceňování, je tu jeden malý, ale velmi důležitý detail - chválu je vždy příjemnější poslouchat za přítomnosti ostatních. Ovšem musíme být opatrní na formu. Jakmile máte potřebu chválit pouze vlastnosti osoby, je potřeba si uvědomit riziko, že by to dotyčného mohlo zpomalit nebo dokonce nastavit fixní myšlení (Viz článek o nastavení mysli), tak to dotyčnému raději říkejte o samotě. Jakmile chválíte situace, řešení nebo proces, tak před ostatními. Ne nadarmo se říká, že člověk by měl kritizovat mezi čtyřma očima, ale chválit tak, aby to slyšeli všichni.

Způsoby nepřímého ocenění druhého:

  • Projevte zájem o práci,
  • nechte si poradit,
  • poproste o pomoc v oblasti, která je jeho doménou,
  • zeptejte se na názor,
  • povězte mu, jak užitečný byl jeho pohled na věc.

Sebehodnocení

Poslední možností je podpořit sebehodnocení. Jedná se o realistický pohled na to, jací jsme a co děláme, schopnost porovnávat svůj výkon či chování s dostupnými kritérii a vyvodit z toho závěry.

"To já nemůžu říct, to musí zhodnotit až druzí," jsou častá slova lidí s nedostatečně rozvinutým sebehodnocením.

Naučení se sebehodnocení znamená velký vklad do vlastní zodpovědnosti a pozitivní budoucnosti. Lidé budou spokojení i hrdí, když něco udělají dobře. Když uvidí dobrý výsledek, bude jim to stačit a nebudou potřebovat obdiv ostatních. Tento přístup učí zaměřovat se na činnost samotnou, mít z ní potěšení, nečekat, až co na to řekne okolí. Zakládá se tím na návyk dobré a poctivé práce. Pro lidi je mnohem cennější, když zařídíme věci tak, aby se mohly cítit úspěšně a pochválily se samy, než když jim pochvalu udělíme my. Proto i na to, co je v pořádku a co se podařilo, bychom měli reagovat. Často si stačí všimnout a popsat danou situaci. Už to je vyjádřením zájmu a respektu. A můžeme přidat i vyjádření pozitivního vztahu či pozitivních emocí.

Radost z práce

Když se lidí ptám, kde berou potěšení z práce, většinou po chvíli přemýšlení odpoví, že radost plyne z faktu, že jsou ve své práci úspěšní. Jestliže práce nepřináší radost, je patrné, že nezažívají radost z úspěchu.

Kolik úspěchů za poslední hodinu dokážete vyjmenovat?
Malých úspěchů se do šedesáti minut stačí vejít hned několik.

Starý příběh vypráví o cestovateli, který při návštěvě středověké Itálie narazil na skupinku mužů, kteří na ulici bušili kladivem do kamene. Jeho pohled spočinul na jednom z nich.Vypadal, že trpí, a mlátil do kamene s otráveným výrazem ve tváři. "Copak to děláš?" zeptal se ho cestovatel. "Musím do těch kamenů bušit, dokud z nich nebudou kvádry," odvětil unaveným hlasem muž. Cestovatel si povšimnul, že hned vedle jiný chlapík vykonává stejnou práci, ale působí vesele, dokonce nadšeně. Cestovatel k němu přistoupil a položil mu stejnou otázku: "Copak to děláš?" "Pracuji na nové katedrále našeho města," zvolal muž horlivě.

K tomu, abychom radost z úspěchu zažili, potřebujeme vědět, jaký má naše práce význam nebo jaký přínos z ní vyplyne pro nás i ostatní. Kromě toho bychom měli mít možnost podělit se o radost z úspěchu s ostatními.

Židovský příběh mluví o rabínovi, který o jednom šabatu oznámil své ženě, že zamýšlí místo bohoslužby jít raději na golf. Žena byla proti tomu a rabínovi odporovala:
"To neuděláš ani náhodou. Jestli někdo zjistí, že ty, rabín, nesvětíš den odpočinku, ale hraješ v sobotu golf, dorabínoval jsi. Jistě tě vyhodí!" Ale rabín tvrdil rozhodně: "Nikdo nic nezjistí. Musím trénovat, vždyť všichni ostatní hrají o tolik lépe a já se jim chci vyrovnat." A tak šel rabín hrát, ale když se vrátil, vypadal, jako by mu ulétly včely. "Co se děje?" ptala se žena. "Nešlo ti to?" "Kdepak, ale Bůh mě potrestal." "Co se stalo?" divila se zmatená manželka. "Poprvé v životě skončil můj míček hned po úderu v jamce." "Copak to není skvělé?" "Bylo by, jenže teď o tom nemůžu nikomu říct!"

Když není komu se pochlubit, ani takový golfový zázrak nepřinese člověku radost. Sdílená radost je totiž dvojnásobná. Teprve úspěch, který zakoušíme společně s druhými, vnímáme jako opravdový. Ovšem pozor, má-li někdo pocit, že určitým způsobem přispěl k úspěchu druhého, těžko se bude radovat, pokud mu připadá, že se mu za to nedostalo vděku.

Ocenění pro jednotlivé lidi v kolektivu nebo soutěžích, by mělo mít podmínku pro převzetí, stejně jako filmové hvězdy by měli poděkovat svým kolegům za to, že jim k úspěchu pomohli. Hráči by měli být kromě gólů oceňováni i za dobré přihrávky. Tak i ve firmách by měli být oceňováni pomocníci k úspěchu. Pojďme projevovat uznání, kterým dáme najevo, že si někoho vážíme pro to, jaký je a jak se chová.