Otázka smrti mi poprvé na mysl vyvstala, když mi umírala prababička. Mám mít strach? Dokud jsem nenavštívil nemocniční oddělení LDN, byl jsem přesvědčen, že ne. Najednou jsem ale spatřil nejmilejšího člověka na světě nemohoucího pohybu. Hlava funguje, ale tělo už ne. Chce, ale nemůže. V tu chvíli jsem si uvědomil zásadní skutečnosti.
Až jednou pohlédnu smrti do očí, chci si položit pouze jednu otázku: „Snažil jsem se co to šlo?“ Zdary i nezdary pominou, hnacím motorem je pro mě snaha dobrat se výsledku, který má přidanou hodnotu pro mé okolí. Co jsem si uvědomil? Na čem záleží?
- Hodnota času
Moje prababička se dožila 91 let. Za předpokladu, že půjde vše dobře, i já bych se rád dožil krásné devadesátky. Rozložíme-li léta na jednotky, znamená to 32.850 vzácných dní mého života. Část z něj už jsem odžil, pár let si nepamatuji a pamatovat nebudu, čas mi pomalu ukrajuje i spánek. Po veškerých odečtech mi tím pádem zbývá 2.750 týdnů života, které svým chováním a jednáním mohu ovlivnit. Ptám se tedy: „Stal se minulý týden něčím zajímavý? Co si z něj pamatuji? Co jsem řešil více – radosti nebo starosti?“
- Přátelé a rodina
Když si představím, že ležím na LDN, byl by vůbec někdo, kdo by mě chodil navštěvovat? Kdybych umřel, co by o mně říkali nejbližší?
Často si představuju, co se bude dít na mém pohřbu. Těšílo by mě, až se nejbližší sejdou a že se budou smát tomu, co jsem zažil a vzpomínat na to, co jsme zažili společně. Když to takto píšu, tak si uvědomuji, že sepisuju poslední vůli. Uvědomuju si, že bych byl vděčný, kdyby na mém pohřbu lidé nebrečeli. Moje filozofie života je smích, proto věřím, že na mém pohřbu se bude slavit, radovat a smát. Četl jsem, že zážitky blízké smrti nás dost změní, je však skutečně potřeba je zažít? Proč nezkusíme alespoň občas změřit život z jiného, pokornějšího úhlu? Proč ztrácet čas, když není čas?
Pro tuto příležitost jsem si vytvořil tzv. VIP Guest list na svůj pohřeb. Jsou na něm lidé, na kterých mi záleží nejvíce. Proto se soustředím, abych dělal vše pro to, aby na můj pohřeb přišli. Co to znamená? O VIP se nemůžeš starat pouze ve chvílích potřeby, měj je blízko za všech okolností a kdykoli si vzpomeneš. Zavolej jen tak. Popřej osobně nebo telefonicky k životním oslavám, přeci jen je to lepší než zpráva v messengeru. Když se stane v životě cokoli důležitého, přijeď, i když se to zrovna nehodí. Když má VIP trápení a ty nejlepší období života, počkáš. Za VIP se postavíš, když ostatní se otočí. Kolik takových lidí máš? Co děláš proto, aby takových lidí přibývalo?
- Co chci a co nechci
V mnoha knížkách osobního rozvoje se neustále dočítám, jak se posouvat. Jak hledat nové a nové v sobě probouzet. Stále se pídit potom, co chci a kam směřovat. To je správně. Na druhou stranu je ale nesmyslné se snažit vyskočit z bahna, když se lépe skáče z trampolíny. Co třeba se občas zastavit a říct si, co nechci? Zkusit si místo Bucket listu vytvořit svůj Fuck it list – to, na co se vykašlu, co nepotřebuji řešit, co pro mě není důležité.
- Bez keců
Pokud mám umřít, tak s vědomím, že moje prababička a ostatní na mém VIP GUEST LISTU, budou hrdí na to, že mě znali a znají. Chci být hrdý sám na sebe. Být si vědom, že jsem udělal maximum pro to, abych byl výborným člověkem. To, že se něco někdy posere, neznamená, že je to posraný navěky. 🙂 Jak to bereš ty? Co je pro tebe důležité? Žiju si svůj Fuck it life. Ohlížím se na ostatní tehdy, když si musím připomenout pokoru, kritické myšlení a hlavně, že ve společnosti ostatních se cítím nejlépe. Život beru jako dar, proto si to tu chci užít. Jak to bereš ty?