Zpětná vazba jako dárek. Jen ho umět zabalit.

25.01.2021

Pokud se člověk někam posouvá a učí, potřebuje zpětnou vazbu. Samozřejmě se to netýká lidí, kteří si chtějí jen potvrdit svoji pravdu. Zpětnou vazbu neboli osobní názor nám může dát zákazník, kolega, kamarád, rodinní příslušníci nebo i ti, kterých jsme se neptali. Zpětná vazba může být několika druhů, od kritiky a osobních útoků až po inspiraci a konstruktivní řešení. Jak s ní ale nakládat? Jak ji přijímat a jak naopak dávat?

Každý jsme nějaký a svět vnímáme různě, proto by nás tato komunikační pomůcka měla posouvat. I já se tomu vystavuji. Tentokrát jsem to vzal opravdu zkrátka a naučil jsem se následující. Jsem tvor chybující, odvážný, snaživý, a tak potřebuji zpětnou vazbu. Bohužel ne každý umí zpětnou vazbu dávat a zároveň si uvědomit co způsobuje. Protože častokrát mohou být motivace druhého různé: může chtít ublížit, dát průchod své bolesti, ukázat velikost svého ega, požádat pomoc.

Osobně vnímám zpětnou vazbu jako dárek, který rád dávám, ale i dostávám. Ale i dárek musíte umět složit, zabalit a zalepit.

Odpověď na otázku: Co mohu zlepšit? Je v naší kultuře velmi jednoduchá, lidé si častěji všímají nedostatků než úspěchů. Rádi se o to podělí na sociálních sítích nebo e-mailem, málokdo se ale odváží z očí do očí. Ovšem největší bolest způsobí pomluva. Neptejme se jen na to, co zlepšit, ale i na to, co děláme dobře

Pokud se k nám bude dostávat jen negativní zpětná vazba, nabydeme dojmu, že všechno děláme špatně. Neměli bychom se ztrácet v proudu negace. Rád bych se podělil o způsoby, které se snažím začleňovat do komunikace s druhými. Týkají se toho, jak si vzít z řeči druhého to, co je určené pro mě a není to jen vnitřní rozmluva. Podněty, se kterými se chci podělit, nejsou pouze z mé hlavy, a proto to berte jako inspiraci, ze které si můžete vzít to, co potřebujete.

Představme si, že jedeme na dálnici a někdo na nás troubí a bliká. Nebo jsme v restauraci s přáteli a oni koukají do mobilu a nevěnují nám čas. Brali byste si to osobně?

Zkusme si představit, že nám někdo zruší schůzku, ale následně na sociálních sítích vidíme, že je někde s přáteli. Nebo že jsme usilovně pracovali na projektu a jediné, co dostaneme od druhých, je kritika. Jak byste se cítili? Nad čím byste přemýšleli? Častokrát se ukazuje, že za těmito pocity je ego.

Chceme mít pravdu nebo chceme být spokojení? To je otázka, kterou si musíme pokládat, protože nám pomůže předejít hodinám hádek, rvaček nebo ponížení. Velká část z nás chce mít většinu času pravdu, a proto se hádá do morku kostí a je skálopevně přesvědčená o své pravdě, i když se častokrát mýlí. Kvůli této potřebě se nebaví s rodinnými příslušníky několik let nebo odsoudí svého kolegu za první chybu.

Častokrát se ničíme a zkoumáme to. Proč to řekl? Co tím myslel?

Don Miguel Ruiz zmiňuje ve své knize Čtyři dohody druhou dohodu - neber věci osobně. Pokud někdo na naši osobu řekne nadávku, nás se to netýká. Týká se to jeho. Lidé nám říkají něco o svém světě, o jeho chápání. Není povinností reagovat. Občas můžeme vidět jejich dávná zranění a můžeme i odpustit. 

Mentální měchýř přeplňujeme a vlečeme ho s sebou životem, plný zranění.

Jaký je váš skutečný příběh?
Žijeme ve zvláštní době. Době internetové, kde většinová část populace nemá žádné cíle, žádné skutečné zážitky, ale přitom má na všechno názor. Názor na lidi, které nezná. Názor na příběhy, kterými neprošla. Názor na vše okolo. Ale nevidím, že by mluvila sama o sobě, o svém životě, o svém posunu. Chtěl bych tímto pomoci některým z nich otevřít oči. A budu rád za každou podporu, sdílení.

Kritika a nadávky se mě netýkají. Pocity, potřeby a touhy ano.

  • Není to o mně

Když si bereme věci osobně, myslíme stylem moje, moje já, já. Proto je dobré si občas položit otázku:
Proč se dívá na telefon?
Z jakého důvodu na mě může blikat?
Co je asi za tím, proč to tento člověk dělá?

Můžeme přijít na to, že se nás to opravdu netýká. Většina lidí nemyslí na ostatní lidi, ale na sebe - jak vypadají, co potřebují a co chtějí získat.

  • Ode mě k nám

Pokud se pokusím vidět záměr toho druhého, místo podráždění dávám prostor porozumění. Podívejme se na záměr druhé osoby.

Náš mozek údajně vyprodukuje okolo 50 000 myšlenek denně a pozitivních je pouze 10 000, 80 % z nich je negativních. Proto je dobré toto brát na vědomí a snažit se otáčet svou pozornost od negativního k porozumění druhému. Možná znáte pojem paranoia - znamená přehnané a nedoložené obavy. Doporučuji změnit vnímání na pronoia. Zatímco člověk trpící paranoiou má pocit, že se proti němu lidé nebo entity spiknou, člověk zažívající pronoia má pocit, že se svět kolem něj spikne, aby jim činil dobro.

  • Je to o mně

Z jakého důvodu mě některé skutečnosti rozhodí. Jakto, že na některé reaguji v klidu a pohodě a na některé vyletím jak čert z krabičky. Uvědomil jsem si, že to častokrát promlouvá moje nejistota, pochybnost nebo ta část sebe sama, se kterou jsem se nevyrovnal.

Bereme věci osobně tehdy, když víme, že je na tom něco pravdy. Když jsme kritizováni a bolí to, je velká šance, že to má kořeny v dětství. Dejme i sami sobě porozumění. Mluvme.

Zkusme druhému říct: Když máš mobil v ruce, tak se cítím odstrčený a jako by tě můj příběh nezajímal. Otevřeme to, buďme zranitelní. Popišme, co cítíme bez obviňování druhého.

Lidé na nás mohou zaútočit, kritizovat nebo ignorovat. Ovšem udržet si vlastní hodnotu je v té chvíli nejdůležitější.

  • Jsem sám za sebe zodpovědný

Někteří lidé se k sobě chovají nedbale, a to je důvodem, proč si ze života dělají peklo, přestože z toho viní ostatní. Někteří lidé se starají o své mazlíčky daleko víc než o sebe. Jak tvrdí Jordan Peterson, můžeme dělat dobré věci a starat se o ostatní pouze tehdy, pokud se dobře staráme o sebe. Vnitřní kritik dokáže velmi jasně a pevně ublížit. Tak moc se soustředíme na něco, co chceme získat, až si nevšímáme malých úspěchů okolo. Pokud tomuto hlasu věnujeme pozornost, můžeme jej nasměrovat na cestu, kterou jsme se vydali, a tím změnit budoucnost. Dávejme si menší cíle. Chovejme se k vnitřnímu kritikovi jako k zaměstnanci. Směřujme ho, pochopme ho, ale nenechme se ovládat.

Porovnávejme se sami se sebou v minulosti, ne s někým jiným. Ale nezapomeňme se zajímat i o to, kterými lidmi jsme obklopení a ptejme se sami sebe:

Může mít tento člověk pozitivní vliv na můj život?
Je to ten druh přítele, kterého si zasloužím?
Opravdu chce ten člověk pro mě to nejlepší?

  • Jsem součástí nějakého prostředí

To, co člověka utváří, jsou jeho vlastní myšlenky, chování, okolí, ale i prostředí. Práce, vztahy, rodina a kamarádi. Uvědomme si, že pokud se pohybujeme v prostředí, kde nám nikdo nevěří a řídíme se heslem: "Když selžeš, tak tě budeme obviňovat a trestat." Dřív nebo později to na nás dolehne a můžeme podlehnout pocitu, že opravdu jsme nikdo a nic nedokážeme. To se však dá změnit nastavením mysli, přerušením kontaktu s některými přáteli nebo vlastním chováním.

  • Problém = studijní příležitost

Progres je učení se z chyb nebo nedostatků. Neztrácejme kontakt s realitou - většina konverzace se přesouvá do online prostředí a tím pádem dává velký prostor našemu vnitřnímu kritikovi. Abychom si udrželi odstup a přehled, nastavme si pět vybraných opatření, které podporují správné chování. Měřme si je, ale nelpěme na nich.

Zlepšení se bez odstranění viny nedostaví. Soustřeďme se na vliv očekávání na chování. Reálné porozumění tomu, že jsme lidské bytosti. Nejsme superhrdinové. Jsme nedokonalí a častokrát součástí určitého systému, který nám může pomáhat i škodit. 

Soustřeďme se na učení a rozvoj než sebe-trestání. Oprostěme se od myšlenky, že se jedná o osobní selhání. Jde totiž spíš o selhání systémové.

Měnit lidi bez změny systému bude působit problémy. Lidé utíkají do online světa kvůli tomu, že se necítí v bezpečí v přítomnosti ostatních. Můžeme to společně změnit, ale když ukazujeme na druhé ukazováčkem, více prstů míří na nás. A tam se musí začít.